Okresní kolo recitační soutěže 18.března 2025 v Lochovicích

Úspěšní recitátoři školního kola v 1. kat. Maria Arkusha a Richard Lhoták, ve 2. kat. Jan Kohout a Viola Valová, ve 3. kat. Tereza Lemonová a Linda Daníčková a ve 4. kat. Matěj Huml postoupili do okresního kola v Lochovicích. Konalo se v sále obecního úřadu.  Konkurence byla velmi vysoká. Přesto se naši žáci umístili na předních místech ve 3. a 4. kategorii. Do krajského kola v Kutné Hoře postoupila Linda Daníčková a Matěj Huml. Tereza Lemonová získala čestné uznání poroty.

Všem moc gratulujeme a postupujícím přejeme, aby využili  nabídnutých možností získat další cenné zkušenosti.

Pro všechny to byl neobyčejný den a naši úspěšní recitátoři se s Vámi v následujících řádcích podělí i o své pocity, které recitace a vystupování před větším množstvím posluchačů přináší.

Dne 18.3. 2025 jsme se zúčastnili okresního kola recitační soutěže základních škol v Lochovicích. Naši ZŠ Žebrák reprezentovalo celkem 6 žáků za doprovodu paní učitelky Palkové. Soutěž začala v 9:00. Celkem se zúčastnilo 100 žáků z několika škol. Žáci byli rozděleni na 4 kategorie, podle věku. Svou poezii (prózu) začala recitovat 1. kategorie a končila 4. kategorie.

“Matěj Huml, Základní škole Žebrák” ozve se paní, když mě vyvolává k recitaci. Zatrnulo mi. Srdce mi bušilo tak silně. Měl jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi. Dlaně se mírně zapotily a žaludek sevřel. Vstal jsem pomalu ze židle a šel k pódiu. Každý krok mi připadal těžší než obvykle. Nevím, jestli jsem nešel příliš rychle, nebo příliš pomalu, jestli boty nevydávaly při doteku s podlahou neuvěřitelně hlasitý zvuk, nebo ne.

Jakmile jsem stál před diváky, pocítil jsem jejich pohledy. Jeden vedle druhého. Vnímal jsem v sále úplné ticho, že všichni čekají jen na mě. Co když zapomenu text? Počkat! Jak se jmenuje autorka, jejíž text recituji!? Skutečně jsem zapomněl vše, co ve mně je?

„Tereza Lemonová,“ zaznělo, když mě paní vyvolala k recitaci. V tu chvíli se mi stáhl žaludek a já si přála být kdekoliv jinde. Proč jsem se do téhle soutěže vůbec hlásila? S těžkým krokem jsem se vydala před porotu. Cítila jsem na sobě jejich pohledy a srdce mi bušilo jako o závod.

Postavila jsem se na značku a zhluboka se nadechla. Musím to zvládnout. Otevřela jsem ústa a začala přednášet. Každá věta, každé slovo mi připadalo cizí, i když jsem text znala nazpaměť. V hlavě mi pořád běželo: Já blbá, proč jsem sem šla? Bála jsem se, že zakoktám, že zapomenu další větu, že se mi roztřese hlas.

Snažila jsem se soustředit jen na příběh, který jsem vyprávěla. Pomalu jsem se do něj začala nořit, jako bych se na chvíli stala jeho součástí. Nervozita sice stále hlodala někde v koutku mé mysli, ale už mě neovládala. Díky skvělým lidem, kteří mě podporovali, jsem začala věřit, že to dokážu. Jejich slova povzbuzení, jejich úsměvy a důvěra mi dodávaly sílu.

Ke konci textu se všechno uklidnilo. Najednou jsem už necítila strach, jen zvláštní klid. Poslední slova zazněla a já se nadechla úlevou. Bylo to za mnou. A víš co? Nebylo to vůbec tak hrozné. Možná jsem si na začátku myslela, že je to nejhorší nápad na světě, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem sem šla.

„Linda Daníčková,“ uslyšela jsem, když mě zavolali k recitaci. S mírnou nervozitou jsem vstala a pomalu zamířila k místu, kde jsem měla začít. Sál okamžitě ztichl. Soustředila jsem se na slova, která jsem měla přednést.

Začala jsem recitovat Taťánin dopis Oněginovi. Snažila jsem se každé slovo prožít naplno, aby co nejlépe vyjádřilo Taťániny pocity – její lásku, touhu i smutek. Každý verš mě pohlcoval, a já cítila, jak se příběh kolem mě oživuje.

V sále bylo ticho, jak všichni soustředěně poslouchali. Když jsem dořekla poslední slovo, na chvíli zavládlo ticho, než se ozval potlesk. Ulevilo se mi. Cítila jsem, že jsem to zvládla. A přestože jsem věděla, že bych mohla některé věci říct ještě lépe, byla jsem ráda, že jsem to zvládla až do konce.